Drobečková navigace

Úvod > Informace pro návštěvníky obce > Památky

Památky

Zaniklé památky

Fara

Dne 21. dubna roku 1621 bavorští vojáci, zřejmě již v souvislosti s potlačováním „české rebelie“ a následnou třicetiletou válkou zapálili také velichovskou faru. Nejen, že tehdejšímu faráři Pateru Johannu Zepheliovi shořel veškerý jeho majetek, včetně tehdy vzácně rozsáhlé knihovny, kterou si cenil na 400 kop grošů, ale vzaly tu za své také mnohé cenné doklady, kostelní knihy a listiny. Dodnes se naštěstí zachovala tzv. Memorabilienbuch – farní kronika z let 1621–1949, německo-latinský rukopis, psaný kurentem. Kniha obsahuje nejrůznější informace: nástup nových duchovních správců (bylo jich zde od roku 1621 na třicet), úmrtí v obci, změny majitelů Velichova, živelné pohromy, úrazy a také důležité státní události. V roce 1940 byla dokončena stavba nové farní budovy, která byla slavnostně vysvěcená 18. srpna.

Tvrz

Historiografové se rozcházejí často v datech a jménech velichovských dějin a různí se i jejich názor na umístění a vznik velichovské tvrze. Tvrz je historicky poprvé zmiňována k roku 1528. Někdy je zaměňována s předchůdcem zámku – středověkým opevněným dvorcem či s místem původního opevněného kostela, dokonce i s tvrzí na vrchu Burgstadler na levém břehu Ohře, směrem na Vojkovice. Soupis historických památek uvádí středověké tvrziště s valy na východním okraji obce, za Správou vojenských lesů, tedy Charitou. V roce 1621 ves i tvrz vypálily bavorské oddíly císařského vojska.

Historie velichovských zvonů, které se nedochovaly

K roku 1927 zaznamenává farní kronika obsáhle historii velichovských zvonů. Zvony a jejich hlas měly pro tehdejšího člověka velký význam. Provázely ho doslova od kolébky po hrob, ohlašovaly čas práce i odpočinku, vybízely k zastavení a modlitbě uprostřed denního shonu, dodávaly slávy a důstojnosti svátečním dnům, probouzely a svolávaly obec ve chvílích ohrožení, „oplakávaly mrtvé“. Velichovský farář Peter Carl Baumgärtel zaznamenal jejich historii při příležitosti vysvěcení tří nových zvonů, ale možná i proto, aby se zachoval alespoň popis zvonů ztracených, rekvírovaných za první světové války. 27. ledna 1917 to byl velký zvon „Maria pomocná“ (Maria hilf), který dal farář Baumgärtl ulít roku 1896 u zvonaře Ernesta Dippolda v Praze. Nesl reliéf P. Marie s dítětem a nápis „Maria pomáhá“ a další, jen přibližně přeložitelný: Nechej zvony, kostely a svého Boha ať tě řídí. Další dva zvony byly odvezeny 16. listopadu 1917. Byl to střední zvon z roku 1589 ulitý mistrem Hansem Wildtem, který na den Všech svatých 1873 při vyzvánění praskl a byl do roka opraven zvonařem Pistoriem v Chebu. Nesl latinský nápis, v překladu „Slovo Boží trvá na věky“. Druhým byl malý zvonek původně ze sanktusníkové věžičky starého kostela, s nápisem latinsko-německým „1683 Bohu samému ke slávě ulil mne Balthasar Platzer v Chebu“. . Tři nové zvony, ulité zvonařem Richardem Heroldem v Chomutově, byly slavnostně vysvěceny a zavěšeny 14. srpna 1927. Prvním z nich byl tzv. sváteční zvon, laděný v tónu G s reliéfem sv. Floriána, ochránce před ohněm „Věnovaný farní obcí Velichov – Volám živé, pláči při skonu, volám o pomoc v nouzi.“. Tento zvon vyzváněl o svátcích, při ohrožení (voda, oheň) a když ohlašoval úmrtí diécezního biskupa či místního faráře. Druhý zvon, laděný v C, zvaný Ave vybízel k modlitbě. Podle německého nápisu byl rovněž věnován velichovskou farní obcí a nabádal k trojí modlitbě denně – zřejmě ráno, v poledne a večer, t.j. klekání. Třetí, umíráček, věnoval tehdejší majitel Velichova hrabě Eugen Černín a jeho manželka. Josefina, rozená ze Schwarzenbergu (patroni kostela), a to jako poděkování za záchranu života při dvou autohaváriích – 18. listopadu 1925 a 8. srpna 1926. K oběma došlo v důsledku vlastního, neprofesionálního řízení automobilu. Tři nové zvony stály kolem 30 000 Kčs. Slavnost svěcení byla velkolepá a farář ji uzavřel přáním: Ať nové zvony ohlašují všem, kdo je uslyší svornost, radost a mír! Pán Bůh ať je ochrání před osudem jejich předchůdců.

Zámek

Zámek je poprvé zmiňován v historických pramenech roku 1621, kdy bylo bavorskými oddíly zničeno toto panské sídlo. Roku 1651 paní Kateřina Eleonora Mörderová, rozená Šliková prodala panu Olivierovi, svobodnému pánu z Wallisu „samostatný statek Velechov s „úpravně vystavěným obydlím“ se čtyřmi dobře zařízenými pokoji, v nichž zeman bydleti se nesmí styděti, které jest otočeno vodním příkopem k nasazení ryb a k obraně proti nepřátelům způsobilým“. Příkop, napájený zřejmě vodou z Ohře, by svědčil pro místo původního zámku.

Na tomto místě dal Jan František svobodný pán Hessler (Velichov mu patřil v letech 1747–1755) vybudovat pozdně barokní zámek. Jeho vzhled se naštěstí zachoval alespoň na litografii z doby kolem roku 1830, tedy před přestavbou zámku do nynější podoby v roce 1870. Podélně disponovanou budovu se zdobným průčelím a atikovým štítem obklopovala zahrada, stylově na rozhraní mezi barokní a přírodní kompozicí. Jeden z prvních českých historiografů Jaroslav Schaller píše ve své německé Topografii Království českého, vydané roku 1785, o Velichovu m.j.: „Na začátku tohoto století byl tento majetek v držení svobodných pánů von Wallis, od nichž po čase přešel na otce nynější majitelky, pana Johanna Franze von Hessler, c.k. radu, šťastného těžaře a majitele nejbohatších cínových a stříbrných dolů v c.k. blatenském a božídarském revíru. K tomuto majetku patří, kromě velmi nepatrného podílu ze vsi Radošov, jen samotný Velichov. Zámek, který kdysi velmi pevně postavil hrabě Šlik, opatřený vodním příkopem, padacím mostem a vysokými zdmi se střílnami, které jediné zbyly po někdejší pevnosti, byl zemřelým pánem Johanem Hesslerem opět nádherně obnoven a vyzdoben vzácnou okrasnou, ovocnou a zeleninovu zahradou. Zámeček, který stojí naproti má mnoho zajímavého, nalezneme zde sál, vyzdobený před mnoha staletími freskami, svěžest jejichž barev je udivující. Na klenbě stropu je vidět kříž templářů. V druhé polovině 19. století poznamenala svým stavebním zásahem vzhled velichovského zámku mimořádná osobnost – prof. Dr. Josef Löschner, který v roce 1856 zakoupil toto sídlo a na zámku dal provést stavební úpravy. Změnil především jeho vnější vzhled, zbavil zámek všech pozdně barokních zdobných prvků a vtiskl mu strohý klasicismem ovlivněný ráz.

Pozn.: K zámku patřil, kromě hospodářského dvora, i pivovar. Pěstoval se tady i chmel, zřejmě ale jen pro potřeby zdejšího pivovaru. Pamětníci uvádějí chmelnici pod silnicí k Charitě a vlevo od Školního potoka.

Kostel

Jako v každé větší obci, představoval i ve Velichově kostel nejen výrazně umístěnou stavební dominantu, ale především duchovní a společenské centrum pro obyvatele. Původní velichovský farní kostel Nanebevzetí Panny Marie je ve farní kronice zaznamenán k roku 1384. Podle nákresů šlo o halový prostor se čtyřbokým kněžištěm a věží v severozápadní části kostela. Tento kostel vyhořel, zřejmě souvislosti s vpádem cizího vojska v roce 1621. O míře obnovy se zprávy nezachovaly, inventář ve farní kronice z let 1740–1763 však uvádí některé součásti tehdejšího vnitřního vybavení. Byl to hlavní oltář s obrazem Panny Marie, postranní oltář sv. Jana Nepomuckého, zemského patrona, který byl roku 1729 svatořečen. Druhý postranní oltář byl zasvěcen sv. Antonínu Paduánskému, (františkánu a církevnímu učiteli, ochránci manželství, žen a dětí, pomocníku v každé nouzi, nemoci a válečných útrapách, přímluvci chudých pocestných a také pomocníku při hledání ztracených věcí). Byl zde zobrazen i sv. Jan a Panna Maria „dobré rady“. Kostel dostal roku 1763 novou kazatelnu a barokní konzolu pod křtitelnici. V roce 1933 měla ještě existovat na obnovené faře, stejně jako plastika Ukřižování a Sv. Jan z Boha. Poslední z nich byla vzácností vzhledem k velmi malému výskytu – v této oblasti jen v Bečově. Šlo o patrona nemocných, nemocnic a ošetřovatelů, ale také knihkupců a knihtiskařů. Tento světec portugalského původu, narozený na přelomu 15. a 16. století žil ve Španělsku, a to zprvu velmi bezbožným životem. Pak se ale obrátil a věnoval se zcela péči o nemocné. Zahynul při zachraňování tonoucího a byl roku 1690 svatořečen. To vše bylo ještě na počátku 30. let 20. století, i když zřejmě v neúplném stavu, uloženo na faře. Později stopy mizí. Zmizely i tři původní zvony, rekvírované roce 1917. Měl by být zachován jen historicky cenný a bohatě zdobený zvon, ulitý jáchymovským zvonařem Hansem Wildem a věnovaný roku 1589 tehdejším majitelem Velichova a patronem kostela Thomasem Thüsselem. Podle obecní kroniky prohlásila odborná komise roku 1894 kostel za neopravitelný a nezpůsobilý ke svému účelu a .

Některé cenné předměty byly přeneseny do provizorní kaple v zámku, díky jeho tehdejší majitelce, hraběnce Leopoldině Ledebur-Wicheln, vdově po Františku Ledebur-Wicheln (1844–1893), rozené hraběnce Thunové. Bylo rozhodnuto o nové stavbě kostela a . Obřadu se zúčastnila celá obec. Konsistoriální rada Konstantin Winter uložil do kamene cínovou schránku s pamětním spisem na pergamenu. Autory novogotické stavby byli stavitel Anton Mik a architekt Rudolf Labler. Na rozdíl od gotických vzorů dostal však kostel místo nákladných kleneb dřevěný kazetový strop. Stavbu vedl stavitel Josef Peter z Kadaně, byla dokončena již v roce 1896. Vybavení interiéru, tři novogotické oltáře, kazatelnu a ostatní příslušenství vytvořil tyrolský řezbář Ferdinand Huflesser. K vysvěcení nové svatyně došlo 22. května 1897 . Vedl ho Ferdinand Johann Kalous, biskup z Gratianopolis, světící biskup pražský a prelát papeže Lva XIII, probošt kolegiální kapituly sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi. Tedy osobnost mimořádně důležitá. Že na výstavbě nového kostela měli podíl i obyvatelé Velichova, o tom svědčí nejvyšší uznaní, kterého se od konsistoře dostalo představenému obce Josefu Glaserovi. Velké zásluhy měl nepochybně i tehdejší farář Peter Carl Baumgärtl, narozený roku 1852 v Ostrově, který ve Velichově vykonával kněžské poslání od konce 80. let 18. století až do roku 1912. Byl zakladatelem hospice pro nevyléčitelně nemocné ve Velichově – druhé stavební dominanty obce, zvané Charita. Stal se nositelem vysokého vyznamenání, zlatého záslužného kříže s korunou. Zemřel jako čestný občan Velichova, všemi ctěn, 4. července 1907 a byl uložen na hřbitově hospice. Historie velichovského kostela byla postupně zapisována, z interiéru se zachovalo jen několik snímků původního stavu a pak už jen značně narušená prázdná budova.. Přežila kupodivu kamenná socha nad jedním z vchodů. Historik Eugen Linke ji uvádí mylně jako sv. Ludmilu – podle Antona Gnirse jde však o sv. Koronu, u nás málo známou světici, která žila ve druhém století v Egyptě nebo Sýrii a jako šestnáctiletá dívka podstoupila mučednickou smrt za to, že nechtěla obětovat pohanským bohům. Část jejich ostatků uložil Karel IV. v pražské katedrále sv.Víta. Dostalo se jí dosti zvláštního patronátu – je patronkou řezníků a hrobařů a také přímluvkyní v záležitostech peněžních. Doufejme tedy, že příznivě ovlivní i záchranu a oživení velichovského kostela. I tato památka byla totiž nám současníkům jen propůjčena a patří i dalším generacím.

Pozn: Olivier Wallis zemřel roku 1667 v hodnosti generálmajora v Horních Uhrách a byl v doprovodu celé kompanie vojáků přenesen na svůj statek – místo svého posledního odpočinku – do Velichova, původně do hrobky pod presbyteří kostela. Na kovovém náhrobníku byl letopočet 1668, erb a německý nápis: „Toto je pohřební místo svobodného pána z Wallisu. Do této hrobky byla roku 1672 uložena i jeho manželka Agnes Maria, rozená hraběnka z Guttensteinu, oba v drahocenných měděných rakvích. Při pozdější přestavbě kostela (1890–1897) byly ostatky Wallisů uloženy na hřbitově, kde dnes tento rod mnoha dalších slavných vojevůdců a vysokých státních úředníků, kteří v Čechách působili ještě na začátku 20. století, připomíná , ne sice původní, nicméně již také historická památka.

Ostatní památky

Charita

Vedle kostela Nanebevzetí Panny Marie představuje výraznou dominantu velichovského panoramatu monumentální, zámek připomínající budova zvaná dnes Charita. Ve farní i obecní kronice byla však vždy uváděna jako „hospic“. Původně označoval tento název útulek pro pocestné, zřizovaný obvykle při klášterech a udržovaný řeholníky. K založení velichovské Charity dal podnět tehdejší velichovský farář Carl Baumgärtl, který se také podílel na organizaci její stavby a zajištění potřebných finančních prostředků. Narodil se roku 1852 v Ostrově (Schlackenwerth), roku 1876 byl vysvěcen na kněze a působil pak ve funkci kaplana a katechety v Kadani. Jako duchovní správce velichovské farnosti byl ustanoven pravděpodobně roku 1882 a jeho blahodárné působení trvalo celá tři desetiletí, do roku 1912. Během této doby získal i řadu titulů a uznání, kroniky ho uvádějí vždy jako „monsignore“, tedy s čestným titulem, který uděluje papež. Podílel se významně na přestavbě kostela (1895–1897) a v roce 1904 inicioval založení a výstavbu hospice na svahu Stengelbergu. Byl ve Velichově velmi ctěn, což dokládá i podrobné vylíčení velkolepé oslavy 25. výročí jeho působení v obci (1907) v obecní kronice. Monsignore Baumgärtl se podílel za slavné asistence na vysvěcení hospice 27.června 1909, stejně jako na zavěšení zvonu na věžičku budovy 9. října 1907 a konečně i na vysvěcení nového hřbitova při ústavu roku 1914. Tam byl také se všemi poctami 7. července 1921 pohřben. Velichovský hospic či Charita byl ústavem, který vedly řeholní sestry sv. Kříže. Měly zde pečovat o stovku nemocných, a to bez rozdílu vyznání i původu, o osoby invalidní, nevidomé, postižené nejrůznějšími, tehdy nevyléčitelnými, chorobami včetně duševních. Farní kronika udává, že zde „jedenáct sester sv. Kříže obětavě vykonává toto dílo milosrdenství“. První chovankou ústavu se 29. srpna 1909 stala chudá žena z Boru Anna Schneiderová, postižená těžkým rheumatismem, Anna Schneiderová. Stavitelem Charity byl, podle zápisu v obecní kronice, Hans Metke. Náklady se odhadovaly na 350 000 Kčs a hospic byl uveden do provozu 27. června 1909. Autora návrhu zatím neznáme. Ústav měl v prvním poschodí středního traktu vlastní kapli, nad ní věžičku s hodinami a zvonem, který nesl nápis: Sancta Maria, ora pro nobis (Svatá Maria, oroduj za nás). Chodby byly vyzdobeny nástropními malbami biblických výjevů a světců, podobné náměty se objevovaly i v barevných vitrážích v oknech kaple. Mramorová deska u vchodu s nápisem „Anno Domini 1904“ (Léta Páně 1904) označuje rok založení ústavu. Technické vybavení hospice mělo na tehdejší dobu vysokou úroveň. Byl zde vodovod, ústřední topení, samospádem vody poháněný výtah, tedy všechny předpoklady pro péči o těžce nemocné. K vlastní budově patřil hřbitov i velká zeleninová zahrada se skleníkem a další užitkové pozemky – pole, louky, sady. K tomu také hospodářství s potřebnými chlévy a stájemi. Podle farní kroniky byl hospic zrušen roku 1950. Sestry odešly do svého mateřince v Českých Budějovicích a chovanci byli převezeni do obdobného ústavu na Moravě. Roku 1953, po krátkém období, kdy budova sloužila jako vojenský lazaret, byla nabídnuta a předána Vojenským lesům. Přízemí bylo určeno pro závodní učňovskou školu lesnického dorostu, první poschodí pro kanceláře oborového ředitelství podniku Vojenské lesy a statky a druhé poschodí pro byty zaměstnanců ředitelství.

Socha sv. Jana Nepomuckého

V roce 1835 dali tehdejší majitelé Velichova manželé František a Anna Pelikanovi (vlastnili Velichov v letech 1823 – 1855) zřídit pískovcovou sochu sv. Jana Nepomuckého, roku 1729 svatořečeného. Zhotovena byla „jedním sochařem z Prahy“. Nese nápis „Zřízeno roku 1835“ a symbol – podle legendy o smlčení zpovědního tajemství – zázračně zachovaný světcův jazyk. Dodnes stojí u velichovského hostince, v blízkosti zámku, tehdy i dnes „U Lípy“. Byla prý nazývána „zámecký Jan“ – „Schlossjohannes“.

Zvon

Jedno z posledních děl jáchymovského mistra zvonaře Hanse Wilda z roku 1589. Právě v nápisu na plášti zvonu přežívá pan Thomas Thüsel z Daltic na Velichově dodnes, i když v současné době mimo obec svého určení, dokonce až v Hodoníně. „Vznešený a ctihodný Thomas Thüsel z Daltic a na Velichově, toho času patron kostela tamtéž, 1589“ hlásá německy nápis, doplněný otiskem lícní strany medaile s hlavou císaře Maxmiliána II. (1564–1576) a na rubové straně se skupinou Kalvárie a německým citátem z evangelia sv. Jana: “Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný“ a monogramem donátora /TTVDAW/ s erbem – dvěma zkříženými rýči. Další část výzdoby představuje motiv hada a citát, rovněž z Janova evangelia: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ Nápisové pole je zakončeno drobným reliéfem Matky Boží, stojící na srpku měsíce, ve věnci s hlavičkami andílků.

Renesanční epitaf

V roce 1570 patřil velichovský újezd pánům z Mangoldu (Mangoldu). Po jednom z nich, Josefu Traugottovi z Mangoldu, zůstala ve Velichově jedna z nemnoha vzácných historických památek – náhrobní kámen. Kamenná deska, s ležící postavou pána, kryla původně hrobku v kostele. Při přestavbě kostela však byla přenesena na hřbitov a zazděna do jeho obvodové zdi. Zachovalo se tak jméno, datum, hodina úmrtí (22. prosince 1572, mezi druhou a třetí hodinou) i citát s Janova Evangelia, ale také znak rodu, jehož hlavním motivem jsou dva zkřížené praporky s rybou.